Jarní soustředění vrací účastníky do Krkonoš
11.-13. června 2010 Čífrnkovice, Černý důl, Krkonoše
| autor: jim
Letošní způsob jara možná zdál by se býti klasikovi trochu podivným, však nám také bouchla sopka Eyjafjallajökull (čti eja-fjatla-jókutl), která nejprve zastavila letecký provoz v celé Evropě, aby pak spustila něco většího nežli jen běžné májové deštíky. Už i proto se dá pokládat za veliké štěstí, že letošní prakticky už pravidelné jarní soustředění připadlo na krásně prosluněný pozdně jarní víkend. Strávili jsme ho tentokrát v blízkosti Černého dolu v Krkonoších. Role hostitele se ujal náš prakticky znovuobjevený kamarád Čífrnk.
Původně se zdálo, že účast na soustředění bude neobvykle hojná. Realita však jako vždy za nadšenými očekáváními poněkud zaostávala. Takže kdo nakonec byl na společné akci přítomen? Kromě již výše zmíněného hostitele a zatím nezmiňovaného soudku polotmavého Rohozce jedenáctky dorazila většina účastníku téměř pravidelnou linkou ze Severu. Tentokrát však přepravu nezajišťovala společnost Menybus, její funkci bleskově převzal teplický Mášabus. Ten pak po trase Teplice - Chomutov - Zahradní město - Černý most - Černý důl postupně ke svému provozovateli Mášovi nabíral Menyho, Fafíka i Jimmiho.
Po vlastní ose se pozdě večer na místo dopravil Tlusťoch a v sobotu, světe div se, i jediný zástupce jihočeské kliky (která, jak známo, na sever nikdy nejezdí) Fox. Zbytek jižanů si pak hledal obvyklé výmluvy od nemocných potomků (to by se ještě dalo) až po cosi jako naprosto nezbytné házení hlíny(!?). Oldřich dal jenom vědet, že je to na něj tentokrát moc daleko a Wimpy poté, co mu odpadl blízký koncert, dal přednost rodinnému životu.
Páteční večer samozřejmě nemohl začít ničím jiným, nežli pečlivou prohlídkou Čífrnkova nově postaveného rekreačního objektu. Ta malebná napůl dřevěná chaloupka, nacházející se v krásném údolíčku pod lesem a nad potokem, vypadala na první pohled jako pravá.
Jenom lesk dřeva a jas omítek byl trochu podezřelý, stejně tak oči návštěvníka marně hledaly obvyklou dřevěnou kadibudku. Teprve uvnitř se ukázalo, jak pohled zvenčí někdy klame. Vnitřní rozměry a uspořádání si ani velikostí, ani vybavením nezadaly s penzionem střední velikosti. Exkurze se poté zcela samozřejmě zvrhla na diskusi o některých technických řešeních, od rekuperace v podkroví až po detaily elektroinstalace.
Na malém plácku před chaloupkou se pak opékalo vynikající naložené maso na plynové pánvi. Máša kalašem naštípal velejemné třísky a spolu s Čífrnkem rozdělali malý ohýnek. Pak už přišel čas na něco ostřejšího a tak začal náš hostitel probírat své zásoby tvrdého alkoholu. Bohužel, lahodná ruská vodka s pravou březovou šťávou již došla. Ochutnali jsme tedy jinou, poněkud méně proslulou.
No, popravdě řečeno, konala-li by se soutěž v ochutnávání tohoto druhu pití, jistě by se v soutěžních formulářích často objevovalo hodnocení chuti jako "pitralon" a podobně. A tak někteří zbytek ze své skleničky zkušeňácky vykloktali, jiní, méně zkušení, pak zkoušeli plivat nápoj do ohně za efektních světelných a zvukových projevů. Ota tedy přinesl jiný vzorek, který o sobě dokonce na etiketě tvrdil, že je čištěn stříbrem. Tedy pokud jsme tu azbuku ještě byli schopni správně vyluštit.
Chvíli jsme také přemýšleli, jaká to asi mohla být chemická reakce a proč ausgerechnet u tohoto typu vodky byla zapotřebí. Museli jsme pak uznat, že byla o něco lepší než ta předchozí. Avšak sporadické kloktání a plivání do ohně se objevovalo opět. Situaci pak zachránila až konfekční zlatá slivovice od Jelínka, se kterou si již nikdo plýtvat netroufl.
V sobotu ráno jsme vstávali neobvykle brzy, v zásadě už v devět ráno jsme se všichni nacházeli dole v kuchyni. Hostitel se synem již míchali těsto na palačinky, které se ukázaly býti velmi chutné. Snídaně pak proběhla v duchu plánování hlavní sobotní atrakce - jízdě na koloběžkách z vrcholu Černé hory. Jak jsme naplánovali, tak jsme také udělali. Početné družstvo výletníků se dvěma plně obsazenými automobily přepravilo na parkoviště pod lanovkou.
Tam jsme si na jednu hodinu zamluvili zapůjčení koloběžek. Dobu do pravidelného odjezdu lanovky jsme pak trávili zcela individuálně, odpočíváním ve vestibulu, popíjením kávy či prohlížením dokonalého funkčního modelu (za pět korun dvě jízdy) původní lanovky z roku 1928. Některé detaily provedení jako třeba zaparkovaný gazík či turisté na hatích byly vskutku neuvěřitelné.
Později jsme se sešli před půjčovnou, kde se konal jakýsi obřad zkoušení koloběžek. Ne všechny se totiž vrátily hned a popravdě řečeno si někteří účastníci dobrodružného výletu možná nebyli jisti ani hmotnostním indexem nabízených strojů.
Cesta lanovkou vzhůru probíhala za pomoci obsluhy vcelku klidně. Pouze jeden nejmenovaný člen výpravy po cestě stačil vyřídit několik objednávek do svého železářského velkoobchodu a pro jistotu také svoji pozůstalost pro případ, že by se z výletu nevrátil živý. Což bylo v té chvíli více nežli pochopitelné, poněvadž jsme doopravdy nevěděli, co nás vlastně čeká.
Už i proto nás cesta ihned po vystoupení z lanovky zavedla do místního stylového občerstvení kruhového tvaru na jedno startovací pivo. Drobným problémem se ukázalo jenom to, že jedinou míru, kterou jinak sympatická slečna výčepní točila, byla 0,4 litrová Plzeň (za obvyklou horskou cenu 1dcl = 10,- Kč). Takže ti, kteří si původně chtěli dát malé pivo, si museli ten jeden decilitr dát přes míru a ti, kteří se těšili na pivo velké, museli nakonec ty sklenice vypít dvě.
Pak už přišla ona báječná cesta dolů. Zjistilo se, že koloběžky jsou schopny z kopce dosahovat poměrně značných rychlostí, zvláště nefungovaly-li zcela korektně brzdy. Ono je koneckonců málo platné, že brzda je typu Deore LX, je-li však v čelistech osazen zcela ztvrdlý a pravděpodobně i spálený brzdící špalík. Terénní koloběžky s bubnovými brzdami na tom snad byly o něco lépe, přeci jen kov na kov někdy i trochu brzdí.
Tímto jsme se však nenechali zbytečně rozptylovat a rychlé jízdy po klikaté asfaltové silničce jsme si vrcholně užívali. Jaká melodie některým z nás zněla v uších, si můžete (i s obrazovým doprovodem našich dávných vzorů) poslechnout » zde «.
Po skončení poměrně snadné jízdy a vrácení koloběžek jsme hledali možnost nějakého občerstvení. Náš zrak padl na poměrně stylový penziónek se zahrádkou kousek pod lanovkou. Většina výletníků nedala na varování, že hospoda, před kterou má majitel zaparkovaný Cadillac a hosté nějaké škodovky, nebude to pravé. Také se ukázalo, že výběr byl poměrně neširoký a ceny řekněme horské. Ale i tak nakonec gulášová polévka s rohlíkem a pivo Krakonoš všem chutnaly.
Nicméně všichni se již těšili na návrat do chaloupky, na chutný čepovaný Rohozec (Dalibor se těšil spíše na kamarády od sousedů) a posezení v útulné světnici. Hovory se jako vždy vedly na různá témata, nicméně diskuse nad možnostmi řešení obrovské ropné havárie firmy British Petroleum v Mexickém zálivu ukázaly, že parta nadaných českých inženýrů a několik sklenic orosené polotmavé jedenáctky by problém dokázaly vyřešit během tří dnů. No a pak už dorazil i dlouho očekávaný poslední účastník zájezdu Fox, a tak se mohlo přejít na další důležitý bod programu soustředění.
Pro turnaj v petánkách jsme nastupovali v poněkud nevhodném počtu sedmi hráčů. Rozhodlo se tedy, že nebudeme tvořit družstva, ale každý hrát sám za sebe. Vytvořili jsme dvě skupiny, první po čtyřech hráčích (Fafík, Meny, Čífrnk, Tlusťoch) a druhou po třech (Máša, Fox, Jimmi), s tím, že méně početná skupina bude přepočítána v poměru 4:3 a 2 nejlepší budou hrát o celkové vítězství. Tady musíme podotknout, že terén nebyl příliš způsobilý. Přesto (nebo možná právě proto) byla hra plná zajímavých momentů, zvratů a překvapení.
Turnaj se bohužel dohrát nepovedlo, a to zejména pro spolčení živlů (vítr, déšť a tma). Nepomohla ani halogenová lampa a Mášovo experimentování s oblepením košonku stříbrnou lepící páskou poté, co mu byl zatrhnut barevný sprej. Příroda prostě tentokrát řekla své ne. I tak to byl zajímavý a poučný zážitek. Takže alespoň předkládáme tabulku dosažených bodů (v závorce za výsledkem je přepočet):
1. skupina: Tlusťoch 9, Fafík 8, Čífrnk 6, Meny 4
2. skupina: Fox 12 (9), Máša 8 (6), Jimmi 5 (3,75)
Nejvíce bodů tedy získali (po přepočtu) shodně Fox s Tlusťochem.
Po návratu k osvědčenému polotmavému Rohozci, zkonzumování opečené flákoty a krátké exkurzi do sousedova vinného sklípku ve tvaru rotundy se již rozproudila běžná debata na zcela běžná témata. Nadávalo se na zaměstnance jako třídu, Máša řešil, jestli vůbec dávat dětem vzdělání, když to vede jen k celoživotní odpovědnosti, řešila se i válka v Iráku a podobné ryze praktické záležitosti. Meny pak vytáhl svou kytaru z futrálu, dokonce ji i naladil a s přítomnými dětmi zahrál několik neuspořádaných harmonických obratů. Pak kytaru zase uklidil a tím hudební produkce definitivně skončila. Fafík s Čífrnkem a mladým Daliborem se pak skoro celý večer věnovali jejich oblíbené karetní hře, jakési originální nápodobě mariáše. Však také jsme to druhý den od Foxe při jeho odjezdu schytali. Stěžoval si na to, že zábava byla naprosto nijaká a že vlastně jel přes celou republiku skoro zbytečně.
Za zmínku ještě stojí jeden fakt. Náš hostitel Čífrnk se již delší dobu pravidelně zúčastňuje všech soutěží a tentokrát i naprosto vzorně uspořádal jarní soustředění. Zavedli jsme tedy během večera řeč i na jeho případné začlenění mezi stálé členy velevážené bírkoštovské společnosti. Samozřejmě ryze neoficiálně, protože na uspořádání řádné schůze by asi bylo potřeba získat větší počet účastníků. Také se hovořilo o případné značne piva, kterou by měl vozit. Čífrnk sám se přikláněl ke Svijanům, avšak skutečnost, že se jedná o jedenáctku, by se mohla stát trochu problematickou. Všichni jistě máme ještě v živé paměti dávný spor o účast nejlepší světové jedenáctky Zlatopramenu v soutěži i jeho výsledek. Tímto samozřejmě předestíráme výše uvedené informace ke všeobecné diskusi i celému zbytku členstva.
Nedělní ráno bylo krásné a slunné. Čífrnk brzy vyrazil na nákup, aby jako správný hostitel zajistil nám všem maximální servis. Dali jsme si ranní kávu zhotovenou ve skleněné konvici s vytlačovacím dnem a zapředli hovor. Diskusních témat již po víkendu příliš mnoho nezbývalo, takže nám zbyla jen Viagra a ranní erekce. Fox sebekriticky nabízel sankční poplatky za případný pozdní příjezd na akci.
Dopoledne nám Čífrnk předvedl malou vodní elektrárnu. Viděli jsme tedy Peltonovu turbínu s asynchronním motorem v roli generátoru i malé řídící centrum v rozvaděči u soustrojí.
Pak jsme se vydali do strmého svahu hledat vtok do přívodní trubky, což se nakonec zvrhlo na bloudění po pravé krkonošské divočině, kdy i nedávným výletem na jihoafrické safari zocelený Fafík trochu váhal, jestli má pokračovat.
Po nalezení malé přehrady na potoce a prohlídce samočistících nerezových česel jsme opět stoupali divočinou k chalupě, což už mně osobně připadalo jako ze surrealistických obrázků M. C. Eschera - znáte to, voda tam teče pořád z kopce stále dokola.
Takže nakonec jsme se sbalili a Tlustobus s jedním pasažérem na palubě a Mášabus se zbytkem (Fox byl v té době již dávno pryč) vyrazily po svých trasách domů. Zbyla jenom vzpomínka na sice někdy ne tak úplně zábavné, přesto však velmi příjemné a dobře zorganizované jarní soustředění.