Poštípal slavil. My s ním.
2.-4. května 2014 Holubník, Košumberk
| autor: Jimmi
Vynikající příležitost se opět soustředit.
V letošním roce se o termínu a místu konání pravidelného jarního soutředění vlastně ani moc nediskutovalo. Prostě náš (vlastně dnes již bohužel bývalý) kamarád Poštípal zavelel ke společné oslavě ve svém Holubníku... ehm.... nějakých panen nebo co, a to pod záminkou jednak oslavy svých velmi kulatých narozenin, jednak záměru (poměrně překvapivému, možná až šokujícímu) uvalit svůj hrb do onoho pověstného a neblaze proslulého chomoutu. Samozřejmě nás nemusel dlouho přemlouvat, protože jak Jiřího pohostinnost, tak kvalita piva v jeho Holubníčku v nás již zasela potřebné semínko, které bez problémů při první výzvě vyklíčí. No a nakonec představa, že ho třeba již vidíme naposledy, naši motivaci taktéž trochu popíchla.
První nedočkavci vyrazili v pátek již časně dopoledne ze severu Čech. Máša prostě udělal ze své dodávky Mášabus a postupně v Chomutově nabral Menyho, v Praze Fafíka a Jimmiho, a posléze po obvyklém bloudění i v Poděbradech Tlusťocha. Zcela očekávaně jsme pak také museli pro posledně jmenovaného pasažéra v místě a okolí objet několik železářství a obchodních partnerů, abychom mohli nakonec zamířit k cíli.
Ono celkově cestování s Tlusťochem nepatří mezi právě exklusívní zážitky. Když pomineme jeho celkovou prostorovou výraznost, kdy v pětimístném plně obsazeném autě zabíral sám skoro dvě běžná místa, tak se navíc děsně vrtí, pořád se pokouší otvírat okno, a ještě za jízdy neustále huláká na ostatní pasažéry, poté křičí něco do telefonu, vystupuje, nastupuje, něco nakládá a vykládá... prostě běs.
Po příjezdu nás Jirka přivítal již ve svém výčepu. Ovšem, a to bylo asi hlavní překvapení letošního soustředění, ani zdaleka nás nevítal sám. Tedy, nebyla to jeho nastávající, jak by se dalo očekávat dle úvodu, ale byl to.... Šulda! Ano, neuvěřitelné se stalo fikcí, ne, dokonce skutečností. Ztracený syn se vrátil do lůna svých spolubírkoštovníků, a to bratru po neuvěřitelné době. A navíc - někteří z nás o tomto faktu věděli předem, jak se později ukázalo, a dokázali toto tajemství dokonce udržet pod pokličkou. Co by za tohle třeba naše policie, či dokonce státní zastupitelství, dala!
Teď už asi jenom dodat, že po cestě se o(vy)mluvil Wimpy, že ho bolí koleno (koho z nás asi v tomhle věku ne), Stráta se ani neozval, zato Fox se svým Mé-Mini dorazili oba alespoň na jeden večer a Čífrnk z Krkonoš a Olda z Moravy dokonce na plný úvazek. Ovšem než jsme se nakonec všichni sešli, měla už první vlna nájezdníků v sobě hezkých pár kousků pověstné svijanské jedenáctky.
Zde je asi vhodné místo na jeden večerní citát, pohotově zachycený přítomným reportérem. Tentokrát od Tlusťocha: "Teda těch akcí, co bylo, už bylo určitě víc, než ještě bude....."
Hospoda měla tento večer plno. Konal se tam neformální koncert kapely Stará garda, se židlemi kolem stolu místo jeviště. Ani nevím, proč jsem si při čtení jejich jména napsaného křídou na tabuli před hospodou vzpomněl na Staré dobré hochy z legendárního filmu Blues Brothers... Nicméně jedenáctka tekla proudem; klouzala do nás opravdu neuvěřitelně snadno. Olda pak vytáhl něco, co nazýval malinovicí (opravdu na tom byla ručně psaná nálepka Malinová 2009 a vonělo to trochu po malinovém jogurtu), a protože se zapíjel nejnovější přírůstek do jeho rodiny, nalil nám ji stylově do skleniček s nápisem Remy-Martin. Tedy... Remy se prý novorozenec nejmenoval, takže asi spíš ten Martin.
Podávalo se i něco k zakousnutí. Vynikající utopenci s papričkami, a dokonce s olivou. Delikatesa doslova v česko - středomořském stylu. Po přesunu na pokoj (Jirka nás opět ubytoval v obří patrové "prdírně" s asi dvaceti lůžky) jsme ještě pojedli kousek prasete, opět něco popili, zazpívali, zahráli... a jenom Tlusťoch se zase vožral jak to prase (předtím drmolil něco o házení prasat sviním, ale to jsme ještě netušili, jak to vlastně myslí). Naštěstí včas usnul, takže ani nenadělal moc škody. Pouze stačil zničit zánovní trofejní plechovku od Menyho se stylovým nápisem AC/DC, určenou po naplnění rýží jakožto budoucí hudební nástroj.
Jirka také dostal něco jako dárky k významnému jubileu od velevážené bírkoštovnické společnosti. Byly celkem tři. O tom prvním bych raději pomlčel, druhý byla stylová plukovnická uniforma, třetí zase potřebné upřesnění poštovní adresy.
V sobotu dopoledne nás Jirka vytáhl do známé místní restaurace Videň na česnečku a svíčkovou. Našli se však kverulanti, kteří něco z toho zaměnili za zelňačku nebo palačinky se zmrzlinou. Nic z toho však ani zdaleka nebylo špatné.
Poté jsme se vlastivědnou procházkou odebrali přes rozlehlý park místní léčebny zpět do hospody. Cestou jsme od Poštípala obdrželi přírodovědnou přednášku a na vlastní oči spatřili několik stromů, které jsme nikdy předtím neviděli.
Počasí bylo této soboty opravdu otřesné. I když... jak se to vezme. Pro konzumaci našeho oblíbeného nápoje vlastně ideální. Posuďte nakonec sami: chcavo a zima. A tak jsme opět naplnili sklenice a zapředli do nekonečných diskusí. Podnětná byla zvláště ta o minipivovarech; jaké by to asi bylo, kdybychom každý vařili své vlastní pivo a to pak vozili na Bírkošt k ochutnávce. Jak by třeba chutnal takový Fafík 12°.
Seznámili jsme se konečně s budoucí nevěstou, plachou a tichou Lindou. Pojedli jsme také dlouho slibovaná pečená kolena a změnili téma diskuse na staré české filmy. Trochu se to zadrhlo na udávání délky filmu, kdy Tlusťoch o jednom z nich prohlásil, že "124 minut jsou skoro dvě hodiny", načež se kolem tohoto problému hovořilo tak dlouho, až Fafík otráveně prohlásil, že "není možný, aby se skupina inženýrů takhle dohadovala, jestli sto dvacet čtyři minut je víc nebo míň, než dvě hodiny".
Jirka nám podrobně povyprávěl o tom, jak se mu podařilo aplikovat první z darovaných předmětů. Tedy aplikovat prý ano, odaplikovat už tak snadno ne. A ačkoli všichni tvrdili, že sami na sobě nikdy nic takového nikdy neaplikovali, dostalo se mu mnoho zasvěcených rad, jak to (od)aplikovat správně. Došlo i na předvedení uniformy, a to na hudbu a text písně Míra Glogarů. Skoro by to možná vydalo i na nový muzikál. To však raději nebudeme říkat moc nahlas, aby se toho nakonec někdo doopravdy nechopil. Však už všechna témata i historické osoby jsou již v našem muzikálovém prostředí zpracována a volný už je jenom Hácha, jak kdysi zaznělo (překvapivě vtipně) v jednom nejmenovaném českém sitkomu.
V neděli se konečně trochu vyjasnilo, vysvitlo i sluníčko. Svými paprsky zašátralo po útulné zahrádce s autentickými slepicemi v sousedství, a tak jsme na konečně oschlý trávník vytáhli šestipalicový kroket a dali ho na dvanáct branek. Ovšem výkony byly tentokrát natolik nevyrovnané a trať postavena tak rafinovaně, že se mi jeho konkrétní průběh vlastně ani nechce komentovat.
A pak, po krátké zastávce v další z místních hospod (tentokrát v plném počtu i s Jirkou a Lindou) a drobné konzumaci jsme se rozjeli zpět do svých domovů. Plni dojmů z toho, že jsme opět nabyli jednoho starého kamaráda, jednoho možná navždy ztratili (i když se s námi rozloučil opravdu hezky), jak jsme si naplnili žaludky i močové měchýře, jsme tam po opětovné krátké anabázi po středočeských čerpacích stanicích a několika železářstvích nakonec i dorazili.
Jirkovi patří velký dík za jeho úžasné pohostinství. Přejeme mu všichni do druhé půlky života, pravděpodobně tak odlišné od té první, mnoho štěstí, zdraví a pohody!